T E X T Y . . .

Josef Hlaváček (text o Kurtu Gebauerovi)

Není lehké shledávat kořeny plastické imaginace Kurta Gebauera; její suverénní samozřejmost smazává z našich úst pojmenování zdánlivé příbuznosti. Škola ho zřejmě nemohla příliš poznamenat. Pomyslíme-li na to, že absolvoval rok po invazi a skoro deset let mu trvalo, než poprvé (1978) vystavil, uhádneme, že pravou školou mu byla absurdita prvních normalizačních let. Pomáhala mu ji zvládnout zkušenost výtvarné atmosféry šedesátých let, v níž se do nové, úděsnější a užaslejší podoby proměňovala nová figurace a v ní dozvuky informelu a vše ovíval vánek tenkrát tak blízkého Fluxu. Snad odtud ten podivný spár hořkého sarkasmu a někdy až krutosti, jež bývá skryta na dně zdánlivě bezstarostného humoru jeho plastik. Mýlil by se ten, kdo by Gebauerovy trpaslíky, psy, plovoucí busty a vznášející se nemotorné akty považoval za příklady nezávazného žertování.jsou to plastiky, které se pohybují někde na švu banality a absurdity, komedie a tragédie; dobře jim k tomu slouží neodadaistické odraziště, z něhož se odvozuje i technika vycpávané plastiky, jejíž povrch z tkaniny je většinou zpevňován pryskyřicí. Sochař na tomto nejběžnějším prostředku neulpívá: dovede si poradit stejně dobře s kameny na mořském břehu či v lomu nebo s chmelovou révou. Výsledek je týž a stále svědčí pro originální autorův rukopis, jenž je jednoznačně spjat s naznačeným už významem; totiž s groteskou, do níž byl kdysi správně zařazen a do níž ovšem přináší osobité rysy.
Když v sedmatřiceti letech vystavil své dílo v Divadle v Nerudovce, byl jeho imaginativní svět hotov. Plavkyně se už uměly vznášet v korunách stromů, podivné a směšné akty bez tváří, anonymně se otáčející po způsobu oběšenců; dívenka Na houpačce se rozjíveně s rozšířenýma očima řítí neznámým prostorem, o jehož nebezpečí neví; a modelová (pro veškeré Gebauerovo dílo) Libuše i se střihem je mj. metaforou celého sochařova počínání: sebeironicky glosuje jistou marnost skulpturální práce, jež zdvojením skutečnosti chce tuto skutečnost nejen rozšířit, ale i obdařit významem, to na jedné straně, a na druhé straně střihem ukazuje na tuctovost, typovost každého jedince, prefabrikátu, který se usilovně (například tvůrčí prací) snaží stát prototypem; polarita nesouměřitelného je přece také podstatou grotesky. jistotu nalezeného výrazu a významu Kurt Gebauer osvědčoval postupně ve všech důležitých výstavách a soustředěních neoficiálního umění: od účasti na Malostranských dvorcích (1981) přes Chmelnici (1983) až po - tentokrát oficiální - výstavu Střední věk (1989), na které nezapomenutelně zhodnotil někdejší plastiku Na houpačce v soše Alenky, rozzářené dívky absurdně ztuhlé v nadějném (v tu chvíli ještě) běhu. Roku 1988 se Kurt Gebauer podílel na výstavě Forum, jež byla manifestací neoficiálního uměleckého projevu střední a starší generace. jeho Správná strana jatek tentokrát jednoznačně překročila hranici tragikomedie a v groteskním gestu vystavěla satirický pomník režimu, který se krátce nato zhroutil. Gebauerovy aktivity daleko přesahují okruh, který zde byl naznačen: vzpomeňme jeho členství ve skupině 12/15 a z jeho realizací osobité pojetí dětského hřiště v Ostravě. I zde rázovitě obohatil výrazové prostředky současného českého plastického projevu.

Josef Hlaváček, červen 1991