T E X T Y . . .

Texty z katalogu Magická Žena Praha

Vojanovy sady nejsou sady, ale sad - tedy hlavně ovocná zahrada. Jako místo na vystavování není jednoduchá. Je rozdrobená stromy a stromečky, ale je to snad jediný prostor v Praze, kde se dá vystavovat venku, neboť se na noc zavírá. Před mnoha léty tu vznikla tradice výstav - sochařských setkání.
Občas mě však napadlo, že by bylo dobré své sochy, co tu byly na výstavách postupně, vystavit naráz, přidat něco dalšího a dozdobit tuto pro mne důvěrnou zahradu podle svého gusta. Nechtěl jsem tento prostor použít jen jako galerii pro sochy, ale trochu proměnit procházku zahradou ozvláštněním některých míst tak, aby zahrada zůstala zahradou. Impuls k výstavě v roce 2000 vznikl v hlavě Ivana Frieda a když to dlouholetý správce Vojanových sadů pan Jindřich Pavliš uvítal, nebránil jsem se, byt mi bylo jasné, že jde o úkol trochu šílený nejen co se týče prostorového řešení a přípravy jednotlivých soch, ale hlavně při zápolení s rozbujelou administrativou všeho druhu.
Tato zahrada si však mou námahu zaslouží. Je možná místem, kde jsem se pokaždé učil trochu více přemýšlet o venkovním prostoru a o světě jako zahradě. A za to je pěkné jí poděkovat. Děkuji, zahrado!

Kurt Gebauer


Červená srdce jen si tak leží
na trávě. v záhonu i pod keři.
Copak vy, srdíčka, copak tu děláte?
Kde jsou ty bytosti, které vy neznáte,
co srdce nemají a o tom nevědí,
snad jim to nevadí a proč jim nechybí?
Vy krásná srdíčka, co rudě planete,
co víte o lidech, co víte o světě?
O celém vesmíru, o této planetě,
kde láska vibruje a všechno spojuje?
Vy krásně záříte. lásku rozdáváte,
od vás se rozlévá, každému ji dáte.
Když srdce nechybí. tak láska pokvete,
klid a mír nastane na této planetě.
Děkuji Vám za ta krásná srdce.
že jsou jenom z vosku,
věřit se nám nechce,
vypadají nádherně zářivě a červeně,
předávají poselství, kdo je viděl,
ten to ví a snad taky pochopí.

Vosková srdce, 1997-1999

napsal návštěvník výstavy
Petr z Olomouce

Český rybník, 1988

Nelze dvakrát vstoupit do téže řeky, ale možná, že lze dvakrát vstoupit do téhož rybníka a o to tady jde: české ženy z Českého rybníka se zde koupou opět. Nejsou už tak divoce barevné jako před léty. ale obrostlé řasami a přírodně zpatinované. A tak možná víc patří k zahradě. I ostatní skupiny soch, které se zde objevily postupně na různých výstavách, byt vstupují do stejného prostoru, budou trochu stejné a trochu Jiné. Jiné zubem času, Jiné jemnými změnami zahrady, a stejné tak, jako svět je skoro stále stejný.

Kamenná srdce byla udělána původně pro kamennou dlažbu dvorku u Vladislavského sálu k mé výstavě Kurt Gebauer - Obrazy z dějin vlastního státu na Pražském hradě,V zahradě na trávě vedle pivoněk vypadají lépe, Kamenná natvrdlost víc vyniká na hebkém pozadí.

Kamenná srdce, 1995

Plavkyně II, 1981

Plavkyně II byly udělány pro výstavu na Malostranských dvorcích v roce 1981. Byly vycpány do červených punčocháčů, později jsem je odlil do polyesteru, abych nemusel stále hlídat jejich tvar, když jsem je vystavoval jinde.

Ležící pohozené ženské postavy jsou mrtvé, nebo spící? Jejich otisky červeným vínem na prostěradlech pověšených na šňůru mohou být veselé, jakoby plné života.víno má dvojí výklad: je to jen víno, nebo krev Paní.
První Plátna Jsem dělal v roce 1995 pro výstavu, kterou organizoval Jiří Sozanský, jako dar pražských umělců Národní galerii v SaraJevu. Byly to obnažené dvě překrývající se růžové postavy, tak Jak se to dělá kolem obětí zločinů v kriminalistice. Když se takové plátno pověsí zevnitř na klasické okno, figury jsou na stínu kříže. Takto byla později další Plátna vystavena ve Vídni. Když slunce nesvítí, stín zmizí a figury Jsou docela veselé. Ženy namočené červeným vínem jsem obtiskoval v Rakousku ve Wetzdorfu v roce 1999 pro Polní ženský kostel.
Na plátnech vystavených venku velmi rychle bledne obraz postavy, až je plátno úplně bílé.

Plátna (Velké prádlo), 1998-1999

Nanebevzetí, 1996

Nanebevzetí je v našich dějinách vyhrazeno jediné dámě - Panně Marii. Bylo by nesnesitelné pomyšlení, že se netýká dalších žen, alespoň těch, které skončily barbarskou rukou stoprocentních mužů válečníků při plnění svých svatých poslání.

Figury v oknech jsem dělal poprvé v roce 1981 pro okna jednoho dvora na výstavu Malostranské dvorky. O hodně později jsem přidal další dvě pro svoji výstavu ve ruinoidní kulise zámku ve svém rodišti v Hradci nad Moravicí. V roce 1996 jsem jiné ženy odlil pro šest oken Niederosterreichische Landesmuseum ve Vídni pro výstavu 12/15 - Špét, ábr doch.
Poprvé Jsou ve výklencích, Jak jsem to původně chtěl už v roce 1981.

Figury v oknech I, II, III, 1981, 1996, 1997

Defenestr II, 2000

Rozpláclé figury z kamene jsem chtěl dělat při prvním i druhém pobytu v Číně jako vzpomínku na studenty z Tchien-an-men. V Číně však nebyl vhodný kámen. Příležitost zkusit ploché kubické figury - trochu Jinak, dejme tomu ve Fritz-Wotrubovském a trochu v surrealistickém stylu - byla v Dolním jelením příkopu a další ve Vojanových sadech z kamene, který jsem původně vybíral v lomu pro jezy potoka v Dolním jelením příkopu Pražského hradu.

Realizace sochařské úpravy potoka byla zatím odložena, neb tam občas při větší vodě tečou fekálie.
Koneckonců v Čechách i defenestrace má tragikomický, nebo komicko-tragický (7) nádech. V českých zemích tu stály proti sobě dvě party. Která byla ta správná? jak by to dopadlo, kdyby to vyhrála ta druhá? Nakonec nejpodstatnější na celé akci je, že jistá šlechtična vytáhla z okna vyhozené neoblíbené chlapy z hnoje, kam spadli, a nevydala je gentlemanům, kteří je chtěli dotrestat.

Monumentalisticko-obeliskoidně-skalní reminiscence na mé naturalistické trpaslíky z roku 1985. Byl vyskládán ze dvou kusů pískovce v roce 1992, později vandalové shodili a rozbili horní část a od té doby je ze tří kusů. V roce 1995 byl vystaven jako součást mé výstavy na jiřském náměstí Pražského hradu spolu s Maskou. Pak obě sochy sestoupily do Dolního jeleního příkopu, kde Žijí dodnes.

Pyramidální trpaslík, 1992

Maska, 1992

Kubistické černochy mám rád stejně jako naturalistické Evropany. A také mám rád megality, antickou architekturu a gotický opěrný systém.

Plavání nebo létání je krásný pocit osvobození v trojrozměrném prostoru.V roce 1972 jsem se pověsil mezi své vycpané Plavkyně na výstavě v Parc floral v Paříži. Podruhé Jsme zkusili létat zavěšeni v prostoru v Light Lab v rámci workshopu Imprints of the Rays of light na Pražském Quadriennale '99, kterého Jsem se zúčastnil s Milošem Šejnem, Martinem Janíčkem, Michelem Helmerhorstem a studentkami alternativního divadla a tance. Možná to zkusíme někdy I ve Vojanových sad ech pod korunami stromů.

Létání - performance na Pražském Quadriennale '99

Obluda v Ráji, 1999

Nien-shou in Ťian ton je podle čínské legendy obluda, která požírala děti. Nechť je tato hromada kamení připomenutím nebohých dětí této země, které se staly obětí krve lačných oblud mezi námi.
(text tabulky k této soše v Guilin Paradise v Číně)