T E X T Y . . .

Úvodní slovo z vernisáže K. G. na Pražském hradě

Sochařský typ Kurta Gebauera je neodmyslitelně určen koncem 60. let, kdy na jedné straně absurdita byla společenskou nutností, možná jediným způsobem, jak se vyrovnat se životem, a na druhé straně se objevily dosud netušené možnosti umělecké nevázanosti a nezávaznosti. Tehdy objevuje Kurt Gebauer nový sochařský (byl to ještě sochařský7) slovník: své sochy vycpává, nechává je vznášet a pořizuje na ně Netrvá to dlouho a v podobě přitroublých trpaslíků anektuje i prostor kýče, rozuměj v tom i kýče politického - jeho sochy se chechtají, své trpaslíky nechává kynout z tribuny a nechává je i vyrůst do pomníkové podoby, když ukazují na jinou stranu jatek.To bylo už dávno, to bylo už před sametovou - Jiní už neváhají říci karnevalovou revolucí: jako by je slyšel, spustí Kurt Gebauer na hladinu rybníka v Seminářské zahradě několik plovoucích nán a tohle shromáždění výstižně nazve Český rybník. A zde SI najednou všimneme, že jeho sochy se nejenom chechtají, ale jsou I smutné.
A v tom, že si Gebauer ani v době, kdy se spíše nosí lhostejnost a banalita, nezakazuje smutek, je jeho síla.

Josef Hlaváček, 1995