T E X T Y . . .

JÁ A FIGURA, FIGURA A JÁ (Mezi pomníkem a trpaslíkem)

KAPITOLA I Ani mě nenapadne, abych na toto téma pronášel nějaké obecné teze.V době, kdy je všechno zpřeházené, zmatené a otevřené, má, myslím, smysl povědět si něco o vlastním vztahu k této věci bez přílišného zobecňování. Každý z nás je originálem. Hlavní vlivy utvářející naše povahy mohou být naprosto triviální a světový vývoj umění tu může mít okrajový vliv. Proto zde popíšu jako pokusný exemplář sám sebe. Popíšu krátce to, co se týkalo mne, to, co se o mně příliš neví a co samozřejmě z jiného pohledu mohlo být úplně jinak. Hlavním, co každého k jakémukoli tématu předznamenává, jsou asi jeho zážitky z dětství. Jistě se každý v dětství setkal v nějaké podobě se sochou, s figurou. Ve městě je jich víc, na venkově možná méně, ale i tam to byli tři svatí v kapličce. Pro mne to byla například bronzová socha kance v zámeckém parku, zřejmě ze začátku století, a byl tam i Hermes, antická kopie, doma a v kostele to byly různé krucifixy, které jsem ani nevnímal jako figuru, ale spíš jako ten kříž, a posléze různé sošky doma - porculánová labuť, vlčák z bronzu, byl to také Buddha - suvenýr. Na zahrádkách bylo ještě občas vidět nějaké trpaslíky, a opět v zámeckém parku busta Beethovena. Velkým zážitkem byly loutky a betlémy, které jsem si později i já vyřezával, a samozřejmě i ti trpaslíci. Také jsem si jednoho udělal z nakopaného jílu a obarvil temperovými barvami. Mohlo mi být tak devět let. K těmto věcem se později přidaly socrealistické sochy, tzv. monumentální - např. v Opavě s budovatelským tématem, poněkud odbytě vyrobené z pískovce.To téma a odbytost mě mrzely. Později se tento dejme tomu pokleslý způsob sochařství spojil ve zvláštní setkání, když si místní stavitel na skalnaté zahradě naproti domu monumentálního sochaře postavil řadu sedmi trpaslíků a Sněhurku z malované lesklé keramiky a onen sochař protestoval, protože výletníci, kteří nebyli z místa, si mysleli, že je to také jeho dílo, což ho pochopitelně uráželo.
Zvláštní setkání dvou pokleslých témat bylo možná jakýmsi dávno zasutým popudem k některým mým výtvorům na toto téma. Ale je možné, že si vymýšlím jako všechno ostatní a že to bylo jinak a jinde. Dobré figury mě fascinovaly tím podivným efektem, jakým působí zpodobení reálného člověka.V evropském kontextu, zvláště na venkově, zpodobení něčeho formou figury je jakýmsi vrcholným projevem kumštu. Širší kontext uzavřeného světa tehdejšího Československa byl dán pouze dostupnou literaturou a tím, co se dalo vidět v galeriích, hlavně v Praze, pokud se tam člověk dostal, tedy Myslbek, Štursa, Gutfreund, francouzské sochařství. To vše dělalo pozadí toho, o čem se mluvilo na středních školách v Brně a Hořicích, v 60. letech na půdě Akademie výtvarných umění v Praze, která byla již poměrně rozvolněná. Bylo to ono klasické studium figury, které poněkud deformovalo přirozený vztah k tomuto tématu a zároveň učilo adepta sochařství určité vybavenosti, jak se s touto sortou sochařství utkat. S předělem mezi dejme tomu spontánním sochařstvím a oním, abych tak řekl, studijním, naturalistickým či realistickým sochařstvím, které má své předstupně v různých autorech jak českého, tak francouzského původu, jsem se setkal už před studiem na Akademii a pamatuji se, že mi to způsobilo krizi, že jsem jako osmnáctiletý snad půl roku nemohl nic kloudného dělat, že v přechodu k této zvláštní disciplíně, která se z hlediska sochařského školení jevila jako jediná, bylo velmi těžké najít vztah této disciplíny k vlastní přirozenosti, která zřejmě vycházela z toho, co jsem měl dosud rád. U mne to bylo převážně sochařství archaické, lidové, geometricky vyabstrahované, kdy nositelem výrazu je výraz geometrie objektu, nikoli odkoukaný detail nebo grimasa. Naproti tomu bylo mým snem udělat figuru, která působí živě. Bylo to okouzlení z napodobování živého člověka v pevném materiálu. Čím více se do této disciplíny proniká, tím je to složitější a dokáže to strhnout

KAPITOLA II Evropský, resp. český kontext není samozřejmě jediný, i když se většině umělců mohl takto jevit. Je tu svět nefigurativních kultur, kde je figura přímo zakázána. Jsou tu kultury, kde sochou se stává živý člověk pomocí masky. Jsou to kultury, které geometrizují figuru, hlavním tématem je rytmus. No a pak je tu asijský svět se svými Buddhy, jejichž pojetí se celá staletí nemění, kde není pokrok ve formě žádoucí, naopak je ctností býti stále stejný. Evropské vynalézání zvláště v průběhu 19. a 20. století několikrát zamíchalo pojetím figurální sochy. Nám se tak jeví vývoj staletími méně dramatický, než ve skutečnosti byl. Zpodobování věcí živých co nejživějším způsobem až po náš čas, kdy je dovoleno všechno a kdy figurální tvorba je jen malou součástí široké škály námětů a témat a způsobů, jakými se autoři vyjadřují, je však v evropské kultuře důležitým jevem. Ne nadarmo rozbíjení figur mělo svůj rituální význam při mnohých proměnách.

KAPITOLA III Pro mne však hlavním posuvným punktem od oné figury, zpodobovací živé v tom tradičním českém smyslu, byl samozřejmě Segal, který jakoby náhodou v době pop-artu sáhl opět po lidském těle a oním způsobem, který opomíjel a zanedbával disciplínu vybudování figury, zpodobil lidské tělo z druhého konce podobně jako Rodin Mučednici po své návštěvě Pompejí. Podobně jako když Jasper Johns zpodoboval nebo posouval výraz banálních každodenních předmětů žárovku, plechovku - to byl pro mne další posun jinam. To mě posléze vedlo přes další pokusy a okliky až k figurám, které byly vytvářeny z měkkých materiálů, aby byla zdůrazněna proměnlivost v čase. To mělo narušit ono dogma sochařství jako symbol světské nekrofilní věčnosti. Dalším posunem sochařství byl pro mne Yves Klein, ať to myslel, jak to myslel, ona prázdná místnost, kam pozval své přátele, resp. uměnímilovnou společnost na vernisáž do prázdných místností, to bylo pro mne spolu s jinými zážitky zjevením, že objektem, někdy tím nejdůležitějším, nejzajímavějším, může být člověk sám. Tuto záležitost jsem si zopakoval na své svatbě, kdy jsem vybílil místnosti svého vyklizeného suterénního ateliéru a na pozadí těchto bílých ploch se odehrával mejdan s mými přáteli. Samozřejmě, že jsem si to udělal pouze pro sebe, nikdo z přítomných nebyl informován, že se něco děje. Ani jsem neměl umělecké ambice, chtěl jsem si to jen zkusit. Mým trvalým snem bylo veřejné, dejme tomu obecní sochařství. Vzorem pro mne byl sochař v řeckém slova smyslu; tedy sochař, který vytváří pro obec figury, hrdiny, bohy, krásné objekty, ke kterým se občas mohou lidé vztáhnout. Tyto figury mohou být jakýmisi pevnými body jejich života. Nikdy jsem příliš nemiloval sochařství galerijní, které stoupá po žebříčku umělecké hitparády, ani jsem nebyl příliš odvázán z umění avantgardního v lidovém smyslu toho slova, kdy se dělají stále nové pokusy, jak se odlišit od předešlé doby, nebo jeden avantgardní umělec od druhého avantgardního umělce. Tuto sortu umění jsem obdivoval, sledoval, ale nebylo to to, co bych považoval za dominantní, důležité. Za nejdůležitější v konání sochaře jsem považoval práci pro obec. Doba normalizace samozřejmě obnovila onen fakt, že většina z toho, co mohlo být uskutečněno pro obec, bylo opět falešné, mělo svést onu obec opět dolů k jakési renesanci pseudoobce. Avšak na některých méně střežených místech bylo možno činit něco, co se tomu vymykalo. To bylo také popudem k tomu, proč jsem se určitým způsobem distancoval od nějaké kariéry, založil svůj vlastní stát s vlastní kulturou vycpaných a papírových soch. Bylo to jednak pro mne levnější, byl to přístupný materiál (bydlel jsem tenkrát, od roku 1972, na venkově, na samotě), jednak mě to nenutilo složitým způsobem si vydělávat na tvorbu. Nechtěl jsem být příliš svázán tím, co se tehdy dělo. Přestože tento můj postoj byl východiskem, občas se podařilo, i když s dosti velikými svízeli, udělat něco i na jiném místě než na tom, na kterém jsem bezprostředně bydlel, což nebylo špatné. To i jiným lidem dávalo jistou naději.

KAPITOLA IV Jedním z důležitých punktů mého nazírání figury bylo mé první dítě Jan Mikuláš, narozený v 70. roce. Já jsem nikdy zvlášť nepočítal, že budu mít nějaké dítě. Byl jsem posedlý spíše uměleckým konáním, malováním, sochařením, a takový prvek přirozeného života, že se narodí dítě, ve mně vzbudil asociace, že jsem vlastně vytvořil novou figuru, novou sochu, tím nejpřirozenějším způsobem. Další objev způsobil můj první syn, když začal ve věku dvou let kolem sebe něco vytvářet, a to je možná to, o čem by měla být řeč. To malé dítě, když ještě lezlo po čtyřech, ještě než dokázalo chodit, z různých předmětů - jablek, valounů, které rád sbírám - začalo kolem sebe skládat různé obrazce, kterými vytvořilo velmi přesná matematická a geometrická uspořádání. Byl jsem velmi překvapen, že toto malé dítě, místo aby se náhodným způsobem něčím obklopilo, vytváří jakousi prostorovou matematiku. V ten moment jsem pochopil, že vlastně abstrakce, geometrie, matematika jsou tím nejpřirozenějším způsobem člověka, jak vnímat, jak si udělat jasno v okolním světě. Prvotním impulsem pravděpodobně není zpodobování, ale organizování okolního světa. No a to by mohl být závěr mé řeči, protože zatímco jsem sem pozván jakožto figurální sochař, různí kritici píší, že bych se měl vrátit k figurám, což není vyloučeno. Ale mé figury teď spočívají např. v tom, že na tribunu posadím dvě krojované dívky, které stříhají a sešívají československé vlaječky (to před rozpadem Československa), je to podle tradice živých obrazů. Nebo jsem tak udělal Sebestřednou nástěnku, ve které jsem byl sám sobě figurou. Mělo to býti určitou ironií a sebeironií onoho věčného a tak aktuálního opakovaného pokusu všech možných lidiček na sebe upozornit, mít jediní pravdu, dokázat, aby se o nich nejvíce vědělo. V té nástěnce pomalované trávou (světská sláva - polní tráva) byla díra, do které mohl kdokoli protáhnout své tělo a obdivovat sebe skrze rám a pózovat před zrcátkem. To je jedna stránka mé geometrie, jež nezapře moji vášeň pro lidské hemžení, kterému se říká politika, nebo pro člověka jakožto věčné téma. Tak co to tedy je figurální sochařství v této době? Já nevím. Pro mne není valného rozdílu mezi figurálním a nefigurálním sochařstvím. Pro mne je sochařství jakýsi druh organizování prostoru nebo příjemnějším slovem zabydlování prostoru, a to nejrůznějším způsobem. Může to být pár kamenů, může to být rozložení praktických objektů, nábytku, stromů. Figurou je člověk v nejrůznějších situacích, které buď vznikají samovolně, nebo opět organizováním nebo rituály, může to být živý obraz, může to být všechno a mimoděk i socha, která má podobu figury. Ono stavění objektů na určitá místa, vytváření prostorů určitými objekty, je opět jen organizování nebo zabydlování míst na světě a někdy se k tomuto zabydlování používá i figur. Skoro všechny mé věci vznikaly pro nějaký daný prostor, pro pokoj, ve kterém jsem bydlel, pro okolní krajinu, pro místa, která mi někdo navrhl, abych s nimi něco udělal, a občas či možná většinou se toto zabydlování neuskutečnilo a z toho důvodu zůstal nějaký objekt, většinou figura, kterou jsem postavil do jiného místa, tedy jsem jiné vhodné místo vybral a tímto způsobem je organizoval - zabydlel. Činím tak nejrůznějším způsobem: od skalního útvaru, tam, kde nic takového není a mohlo by pro zajímavost být, přes různé objekty, kterými zdobím místa svého pobytu. Jsou to pomíjivá zabydlování v místech, v různých prostorách, krajinách nebo ve výstavních síních, kde reaguji na určitou situaci prostorovou, osobní nebo politickou, a tím také zabydluji hlavy svých spolubližních.V blahém sebevědomí, že jsem poměrně normální, že to, co mi táhne hlavou, je zajímavé, a že některým spoluobyvatelům to možná pomůže mít se na tomto světě dobře.

(Přednáška Kurta Gebauera v závěru Sympozia o figurální plastice na Akademii výtvarných umění v Praze 19.4. 1995)