T E X T Y . . .

Díra                                                                                 porhlídka katalogu . . .

 Účastnil jsem se pomocné práce u významného pražského sochaře prof. Lahody, který právě v tu dobu, patrně ze zdravotních důvodů, přesídlil na malé venkovské městečko Podol. V Podolu už také dobrou řadu let žil a pracoval sochař Malina. Byli tak dva sochaři v jediném malém městečku, které se svým rázem blíží spíše vesnici než maloměstu. Přesto, že se oba sochaři druhem svých prací a jejich zpracováním mnohdy sobě dost blížili, nedá se říci, že by tu mohla vzniknout nějaká konkurence. Pražský sochař většinou pracoval na významných státních zakázkách a jeho zákazníkem byly hlavně vládní úřady, kdežto sochař Malina dostával zakázky vždy jen okresního významu. Mimoto sochař Malina už dlouho nepracoval na velkých sochách, jak tomu bývalo dříve, neboť během poslední doby ho často zlobilo srdce a dokonce dvakrát nebo třikrát musel ulehnout na lože, aby se léčil. Byly v tom asi i jiné důvody, proč nedostával tolik práce jako před léty. Prý měl v okresním městě vlivné nepřátele a kdo ví co ještě. A tak teprve před třemi léty, možná po velkých těžkostech, dostal konečně zakázku na větší sochu před nějakou továrnu a na té věci po chvílích, když jej choroba příliš netrápila, pracoval dosud. Mezi oběma sochaři mohl těžko vzniknout nějaký blízký vztah, ale také ne nepřátelství nebo konkurence, nanejvýš nějaká žárlivost nebo ignorance, jak už to někdy bývá mezi umělci a v jiných profesích, jejichž provozováním se zabývá nevelké procento lidí. Dá se říci, že můj názor na umění byl hodně jiný než názor Mistra Maliny. Byl jsem o polovinu mladší než on, ale navštěvoval jsem poslední roky Mistra Malinu dost často, protože jsem viděl, že si rád se mnou popovídá; byl jsem možná v obci jediný, s kým si mohl pohovořit o řemesle a věcech kolem něho. Skoro pokaždé, když jsem přijel do Podolu, našel jsem si večer, abych zašel do jeho domu a byl jsem vždycky mile uvítán Mistrem i jeho paní.
 
Tentokrát jsem šel k Mistru Malinovi v dobu velmi nezvyklou, hned po poledni. Nevím, co mě k té návštěvě přimělo. Možná, že jsem chtěl, aby se šel podívat, co dělám u sochaře Lahody, nebo si sám pro mne poslal, abych mu právě v tuto dobu něco pomohl, a nebo jsem měl jen cestu kolem. Pro sochaře Lahodu jsem právě tento den dodělával maketu sousoší, které mělo stát na významném místě v Praze. Představovalo muže a ženu. Muž, podle oděvu dělník, měl levou ruku upaženou šikmo nahoru a žena v sukni a halence před ním stála jen tak. Maketa byla dělána takto: sousoší se nakreslilo na papír v té velikosti, v jaké mělo být definitivně provedeno, pak se vyřezala silueta té kresby do hobry, hobra se vyztužila dřevěnou konstrukcí a papír s kresbou se na ni připevnil. Takto provedená dvojrozměrná maketa se měla postavit na místo, kde má stát sousoší, aby se poznalo, zda sousoší bude mít správné proporce k okolí. Na maketě se pracovalo v garáži najaté sochařem Lahodou a byla v dílech téměř hotova. Zbývalo už jen připevnit papír s kresbou na hobru a díly sestavit v celek, což jsem měl udělat odpoledne.
 Když jsem se vracel od oběda, zastavil jsem se u sochaře Maliny. Sochař Malina byl se svou ženou u svého auta, které stálo před otevřeným vjezdem garáže u jeho domu. Paní na mne volala hned, jak mě zahlédla a Mistr Malina se pozdravil se mnou poklidně, jak měl ve zvyku. Chvíli jsem s nimi hovořil a při tom jsem si povšiml, že na autě se sklopenou střechou leží díl makety podobně vyrobené jako maketa, na které dělám u Lahody. Další dva díly byly opřeny o stěnu garáže. Mistr Malina mě, myslím, na svou sochu i upozornil, a možná, že jsem mu ji pomáhal i přenést nebo složit, abychom ji viděli vcelku, a já se neváhal mu pochlubit, že dělám něco podobného u Lahody.

 Pak už jsem musel jít, a možná, že jsem Malinu i pozval, aby se přišel podívat na maketu k Lahodovi, a tu, když jsem se loučil, zamyslil se sochař Malina a pak mě požádal, abych chvíli na něj počkal, že půjde kousek se mnou, stejně se chce projít. Vzal si z domu dlouhý černý kabát a hůl a šli jsme dědinou, on už téměř kmet, avšak statné postavy, s dlouhým prošedivělým plnovousem, červenými lícemi, opíral se o hůl, a já mladík, stále spíše kluk než muž, ale děti už mě zdraví. Šli jsme procházkovým krokem vedle sebe a rozprávěli o všem možném. Mistr Malina se mě ptal, co dělám ve škole. Dělali jsme celý rok na studii aktu. Mistr Malina se zlobil, jak dlouho se u nás dělá na jedné věci. Když on studoval, tak udělali za rok několik studií. Vůbec se teď na uměleckých školách málo studuje, každého nechají dělat, co chce. Ptal se mě, jak se živí absolventi, když není tolik práce. Vzpomněl, jak z jeho kolegů sochařinu už dělá jen on a ještě jeden, a to jich bylo přes dvacet v ateliéru. Ostatní to časem vzdali. Jeden šel na poštu, druhý učil, ostatní dělali nejrůznější profese, aby se uživili, jen ne sochařinu, a tolik nadaných kluků vyšlo školu. Byl tam taky takový talent, že získal za školní práci cenu na výstavě ve Vídni, to bylo tenkrát obrovské vyznamenání, profesoři do něj vkládali naději, říkali, z toho bude jednou druhý Myslbek, ale pak už o něm nebylo slyšet, prý se dal na pití a nakonec se oběsil. Kdo ví, co v tom bylo. Právě nedávno zemřel na silikózu další ze spolužáků. Ten se živil sekáním soch do kamene pro jiné sochaře. I Mistr Malina se musel ze začátku živit všelijak, dekorativními pracemi na fasádách, a z jeho plánů taky mnoho nezbylo. Litoval, že se záhy zahrabal na vesnici, jinak už mohl být profesorem v Praze. Když jsme přešli můstek přes potok a blížili se ke garáži sochaře Lahody, chtěl mistr Malina odbočit na pěšinu za humna a vrátit se jinou cestou domů.

 Pospíšil jsem rychle s tím, k čemu jsem se celou cestu chystal a pozval jsem ho podívat se na maketu. Tu jsem si však uvědomil, že na to asi není právě nejvhodnější doba, protože v garáži může už být profesor Lahoda a mohl by to, že zvu bez jeho vědomí sochaře Malinu, považovat za drzost, anebo sochař Malina se mohl cítit přítomností sochaře Lahody zaskočen, jelikož s ní nepočítal. Samozřejmě setkání obou sochařů mohlo dopadnout i velmi srdečně, ale byla to věc přece jen nejistá. Mnozí sochaři považují návštěvu svého kolegy ve svém ateliéru za výzvědnou činnost a mají strach, že jim kolega vyfoukne nějaký nápad nebo pracovní postup. Bylo by jistě velmi nepříjemné třeba i jen to, kdyby se Mistr Malina po setkání s profesorem Lahodou domníval, že ten si o něm něco takového myslí. Mistr Malina váhal a já místo toho, abych ještě důrazněji opětoval pozvání, jsem dodal, že maketa ještě není hotová, ale mnoho k dokončení nezbývá, a že mu to můžu nějak sestavit, aby si udělal představu o celku. Pak jsem mu ještě řekl, že tam bude možná už i profesor Lahoda, a že se mohou seznámit. Nechal jsem tak na Mistru Malinoví, aby celou věc uvážil a rozhodl se sám. Malina asi vycítil možnou nepříjemnost a řekl, že se raději půjde podívat někdy, až to bude hotové, nyní že by si jeho návštěvu mohl Lahoda vykládat jako zvědavost.
A tak jsem Malinoví nabídl, že ho ještě kousek doprovodím na zpáteční cestě domů, což on neodmítl.
 
 Zahnuli jsme vpravo na pěšinku a hned za nízkými domy se zahrádkami jsme vešli na uschlou louku, jež se táhla k lesnatému kopci. Po levé straně pěkný kus k lesu vybíhal dřevěný plot, za kterým byla dosti rozlehlá zahrada s dřevěnou kůlnou nebo včelínem, takže se dá říci, že jsme nebyli ještě zcela venku z městečka. Kdybychom šli přímo k lesu, museli bychom jít podél plotu.

 My však kráčeli tak, že jsme se od plotu pomalu vzdalovali a zacházeli do louky. Byli jsme zabráni do rozmluvy, a chvílemi jsme se soustředili na chůzi, abychom neupadli přes nějaký hrbol, či nešlápli do výmolů, kterých tu kola všelijakých vozů zanechala požehnaně. A tu se mi v jedné chvíli zazdálo, že jsem minul nějakou nezvykle hlubokou jamku. Omluvil jsem se Mistru Malinovi a vrátil se pár kroků, zvědavý, co to je. Myslel jsem, že je to nějaký nedosypaný výkop nebo propadlina a zlobil jsem se na nedbalost zdejších hospodářů. Byl to hned na první pohled značně hluboký otvor v zemi, ale po ohledání daleko hlubší než jsem zpočátku myslel. Jeho ústí bylo téměř pravidelně kruhové, o průměru, který odpovídá asi šířce lidského těla s připaženými pažemi, spíše však o něco širší. Kdybychom šli o krok více vpravo a nedívali se zrovna na zem, byl bych do té jámy zcela určitě spadl. Jít ještě o něco více vpravo, spadl by tam Malina, ale možná, že jeho mohutnější tělo by nepropadlo hluboko. Otvor mě však zaujal hlavně svou záhadností, a záhadnější se stával, čím déle jsem ho zkoumal. Nevzpomínám si, že bych podobnou díru v zemi kdy viděl, a vůbec ne ve zdejším kraji. Pomyslel jsem na všechny práce kanalizační, stavební, meliorační, na hloubení studní, koryta podzemních řek, propadliny v zemi, vzpomněl jsem na všemožná zvířata existující i prehistorická, která by mohla otvor vyhrabat, hledal jsem obdobu ve všelijakých přírodních útvarech způsobených bleskem, meteoritem, výbuchem plynů, sopečnou činností, zemětřesením a vodou, vzpomněl jsem na podzemní jeskyně ve všech koncích světa, probral všechny možné druhy geologických vrtů, práce důlní, mechanické, krtky, fantaskní stroje, ale žádná z těchto věcí mi uspokojivě nenaznačila odpovědna otázku, jakým způsobem je tento otvor vytvořen a k jakému účelu slouží. Po zběžném pohledu do otvoru jsem usoudil, že je to nějaký nepovedený výkop studny. Několik převislých drnů a stébla trávy částečně narušily kulatost okraje a vadily dobrému nahlédnutí do tmy. V hloubce několika metrů pod povrchem se zračilo něco světlejšího a já usoudil, že to bude dno s vodou. Když si však můj zrak zvykl na tmu, rozeznal jsem zcela zřetelně, že otvor pokračuje do daleko větší hloubky, a to, co jsem považoval za vodní hladinu, jsou jen poněkud světlejší zemské vrstvy. Po chvíli pozorování mi však bylo jasné, že světlo, díky kterému je v takové hloubce vidět, není způsobeno jen odrazem denního světla od stěn jámy, které tvořil žlutý písek s křemínky, ale že vše je ozářeno rozptýleným světlem z neznámého zdroje. Vypadalo to, jako by stěny otvoru propouštěly světlo ze země. Konečně jsem rozeznával další zvláštnosti. Otvor nesměřoval ke středu země, jak tomu bývá u studní a vrtů, ale klikatil se v jakési neforemné spirále v uskocích a záhybech za neznámým cílem, bokem od zemského středu. Bylo těžké vysledovat záměr tvůrce této jámy a těžké uhodnout, zda tu vůbec jaký záměr byl. Snad nějaký obrovský krtek se chtěl odněkud z nitra země prohrabat k povrchu, ale nerespektoval osu nejkratšího směru. Zezdola však otvor asi nebyl vyhlouben, protože kolem dokola nebylo ani známky po nějakém vyhrnutém materiálu. Na druhé straně díry prosvítal mezi trávou sice nějaký písek, ale byla to spíš odkrytá spodnější vrstva země než z díry vytlačený materiál. Bylo patrné, že písek j e tvrdý jako mlat. Jak dávno by tu ale už otvor musel být, a nikdo že by si ho nepovšiml? Vždyť byl na samém pokraji městečka, kudy denně chodí lidé do lesa na dříví nebo na louky pro trávu. A mimo to, kde by se tu vzalo tak obrovské zvíře se schopností hrabat v zemi tunely? Myslím, že ani mezi dávno vyhynulými zvířaty by se nenašel jediný druh, který by byl takového výkonu schopen.

 Vzpomněl jsem si na podzemní řeky: není snad tato jáma vyschlé koryto takové řeky? Třeba tudy protékala do podzemí, když předtím tekla těsně pod povrchem. Říčka vyschla, a teprve snad nedávno se propadla země zakrývající otvor. Charakter uskoků a zákrutů v jámě by prozrazoval práci vodního toku. Ale otvor směřoval kolmo k povrchu země pěkný kus před svým ústím a žádná, větší nepravidelnost tu nenasvědčovala o nějakém prolomení půdy. To by snad říčka musela vstupovat do země přímo z nebes, a to už přece patří do oblasti fantazie. A vtom se proud vody padající z nebe mé mysli obrátil. - Gejzír! Může to být vyschlý gejzír. Neslyšel jsem sice, že by v naší obci něco takového bývalo, ale možná, že vyschl před tisíci nebo milióny lety, a teď se nějakým způsobem jeho ústí odhalilo. Tuto hypotézu mi však vyvrátily další zajímavosti, které jsem vysledoval. Tento otvor si přes křivolakost své dráhy zachovával poměrně precizní kruhovou světlost stejného průměru a mimo to stěna otvoru byla jemně drážkovaná jako vnitřek matice šroubu nebo geologického vrtu. Ale jaké těleso a vrtný stroj by vytvořily tak křivolaký vrt? Otvor připomínal spíše dráhu jakéhosi vodního nebo vzdušného víru, dráhu rotujícího blesku nebo meteoritu. Vypadalo to, jako by jámu vyhloubil samostatně rotující kotouč-fréza, jež vlétla do země velikou rychlostí a zdolávala zemi po původní jakési spirálovité dráze, ale rozličná tvrdost země narušovala její směr zprvu nepatrně, a pak jej naprosto ovlivnila a zcela změnila. Jáma sestupovala v jednom dlouhém deformovaném závitu spirály, který byl zformován ještě mnoha menšími spirálami a zákruty různých délek, až do těch nejmenších, které přecházely v rýhy, dole se pak směr dráhy ještě více uchýlil od původního směru, jako by se rotující předmět chvíli zarazil v postupu do hloubky a rotoval zmateně do stran, čímž vytvořil jakousi jeskyňku a zahnul úplně do boku. Jako by obrovská síla se tu drala do hlubin a zaskočena tvrdostí země uhnula od svého směru o devadesát stupňů. Ale byl to žert či tragický nezdar? Je to stopa přírodního nebo lidského živlu? Co jsem dlouho považoval za dno, je zase jen zákrut, od něhož dál už není vidět a zdá se, že jáma vede někam ven na povrch země nebo do nějakého údolí, protože z opačného konce se do posledního záhybu line jasné, jako by denní světlo. Toto světlo, zřejmě odrazem do žlutého písku, přijalo krásný nazlátlý tón.

 Takové světlo asi vniká do podzemních obydlí afrických kmenů, jejichž příslušníci si hloubí svá obydlí v písku pouště. Celý ten prostor byl velice příjemný, útulný, vůbec ne strašidelný jako sloje či podzemní chodby. Prosluněnost, záře a zvláštní odstíny denního světla mu dávaly přívětivost a čistotu, ale i těžko definovatelné kouzlo a tajemnost, jakou může mít jen obydlí, které jsme si vysnili. Jako bych už někdy v takovém doupěti žil. Měl jsem chuť sestoupit dolů a celou tu jámu prolézt a probádat do nejmenšího detailu, bydlet tam a projít až na konec. Zdálo se mi, že tato písková roura překonává veškeré mé dětské představy o úkrytu. Vzpomněl jsem si na prohlubně pískovišť, které jsme rýpáním proměnili v jeskyně, vzpomněl jsem na chodby ve stozích slámy, tajemné úkryty v nitrech stodol, na skrýše v hromadách prken, i v kopách chvojí, jež se vyskytovaly na dvorcích kamarádů, a vrátil jsem se až k úkrytům pod stoly, pod postelí, a pod peřinu. A vzpomněl jsem na hry v hromadě písku, na hrady plné průchodů a chodbiček, na tunely a otvůrky. V duchu jsem se vrátil do jeskyňky tady naproti v tom kopci, kterou jsem často i půlden obýval a cítil se při tom jako pračlověk. Žádný z těchto úkrytů nebyl tak dokonalý jako tento otvor v zemi. Líbilo se mi osvětlení, struktura stěn, nevypočitatelné uspořádání uskoků, hluboké i mělké vrypy, jež hloubící nástroj zanechal.

 Mé oči se mazlily s nahodilostmi, jež vznikly vypadáním křemínků z vrstev více kamenitých. Byl jsem užaslý nad živelnou urputností křivek a představoval jsem si, co asi následuje za ohybem, odkud se linulo lahodné žluté světlo. Jaká asi je cesta otvoru za zákrutem? Je dlouhá, delší než ta, kterou tady vidím, nebo vybíhá kousek dál odtud v nějaké pískové roklině? Je rovná, hladká nebo křivolaká jako tato část otvoru? Podle intenzity světla a záře uvnitř jsem si představoval, že otvor, který mám pod sebou, je jakousi slojí, jež se ukrývá ve stěně pískové rokliny, a sestupuje dolů a při svém naklonění opisuje v písku nebo ve skále s menšími a většími rozdíly profil stěny rokle. Ano, zdálo se, že v hlubších vrstvách je písek ztvrdlý na kámen. Nahoře se sloj vzdaluje od okraje svahu, avšak spodní část se místy blíží stěně tak blízko, že hmotou písku prosvítá světlo zvenčí. Dole sloj vybíhá poměrně krátkou chodbou ven, do nějakého skalního sedla. V myšlenkách jsem už prolézal otvorem a bydlel tam. Radoval jsem se z chládku uvnitř, obhlížel prosvítající stěny, vylézal z úkrytu před skalní stěnu ozářenou sluncem, opřel se o balvany, mezi které otvor ústil, a opět se vracel, abych usedal uvnitř do nějakého pohodlného záhybu, a vzápětí vyšplhal do nejvyšších míst otvoru. Tu jsem si vzpomněl na Mistra Malinu. Stál na místě, jak jsem jej opustil a z dlouhé chvíle píchal holí do nějaké jamky. Zavolal jsem, ať se jde podívat. Byl rovněž otvorem udiven, a našel několik vysvětlení, jak jáma mohla vzniknout a k čemu slouží. Nakonec však zakýval hlavou se strany na stranu a řekl: ,,Chm, chm, chm?" usmál se a rozšířeným gumovým koncem hole strčil do kaménku na okraji otvoru. Padající kamének odskakoval od stěn, zmítal a motal se níž a níž pěknou chvíli, až zmizel za posledním zákrutem. Šel jsem pak s mistrem Malinou ještě kousek a pokračovali jsme v přerušeném hovoru. Čas však pokročil, a tak jsem se po chvíli chvatně vrátil do garáže profesora Lahody, abych dodělal práci. Byl jsem rád, že tam profesor nebyl a nečekal na mne. Toho dne jsem dodělal maketu.

 Záhadný otvor mi pak vrtal hlavou celou noc. Druhý den ráno jsem se šel na louku podívat. Marně jsem otvor hledal. Byly tu jen samé menší dolíky a prohlubně, jaké na zanedbaných loukách obvykle bývají.


Hradec u Opavy, leden 1970


KATALOG BYL VYDÁN U PŘÍLEŽITOSTI VÝSTAVY V PAMÁTNÍKU PETRA BEZRUČE V OPAVĚ V DUBNU AŽ KVĚTNU 1972.
Fotografie: Antonín Vodák a Kurt Gebauer Štočky: Polygrafia l, Svobodova l, Praha 2
Tisk: Polygrafia 3, závod J. Diinitrova, Praha 7