T E X T Y . . .

Co je socha? Proč socha? Jak vyrobit sochu?

V základě je to nadbytečný nesmysl, komfort, něco, co není nezbytně potřeba. Naši milí příbuzní živočichové tuto formu seberealizace příliš nepoužívají, a když, tak modernější formy, jako je práce s tělem, tedy happening, nebo instalace či environment. Příklad: exhibice různých samečků buď pro okouzlení samičky, nebo zastrašení konkurence - páv se svým úžasným chvostem, pózování všemožných zvířátek, předvádění se opičáků, tučňáků a jiných.Instalace je méně častá, většinou má užitnější, architektoničtější pojetí. Různá doupata a hnízda - ptáci jsou v tomto výrazu výraznější. Existuje jakýsi pták na jednom ostrově, kde samečkové pro přilákání samiček vytvářejí instalace z různých nalezených prvků a ten, který tu hromadu má zajímavější, originálnější, krásnější, barevnější, má asi větší šance. Tak to už je čisté umění. Ale to je dost vzácný projev u našich opeřených a chlupatých kamarádů.Ti spíše jen tak blbnou, zvláště v mládí, a to má blíže k tanci, baletu, což je jakýsi druh sochařství tělem. Ale pevná socha? To ještě environment.
Celá řada zvířat, zvláště predátorů, vytváří jakási prostorová vymezení pachem. Určitý prostor si očůrají, aby se vědělo, kam až mají prsty, tedy tlapy. To by mohlo mít něco společného s urbanismem nebo prostorotvorbou. Je to druh tvorby pro zasvěcené, znalce, kteří mají dobrý nos. Lidi nemají moc dobře vyvinutý čich, spíše zrak, a tak je lepší v našem světě používat patníky, milníky, zdi, stromy při vymezení nějakého místa. Někdy chybí něco uprostřed. Zatímco naši živočišní kamarádi se tam sošně položí sami, takový lev, monumentalita sama, nebo skupinka lvů pod stromem nebo na velkém šutru? Nebo orel na skále? Živočich-člověk nemá nervy ani vybavení, tedy dost chlupů a peří, sám někde trčet a tak zalézá do domů. Místo své majestátní přítomnosti venku vytváří kulturní krajinu osázenou domy, stromy a sochami.
Je zvláštní, že sochy dělají skoro ve všech kulturách, pokud to tam někdo nezakázal jako u Židů Mojžíš a u muslimů bůhvíkdo. Indiáni mají totemy, buddhisti Buddhy, Číňani pěkné kameny a vykulené lvy, Evropani mají svaté a významné lidi nebo něco jinak důležitého nebo krásného.
Většinou se má za to, že to, čemu se říká socha, má nějakou dobu přetrvat, nebo nejlépe trvat navždy. To proto, aby i ti potomci věděli, čeho si mají vážit. Někdy se neodhadne, co má trvalejší hodnotu nebo co stojí za to nebo naopak, zblbne populace, a tak sochy nějaká parta zboří, nechá tam prázdné místo nebo tam postaví něco jiného. Proto je pro sochaře důležité, aby zdravým rozumem odhadl, co vůbec má smysl stavět a v případě, že jde o blbost, tak jít raději na pivo a živit se něčím užitečnějším. I tak je toho hodně, co se dá v oboru podnikat - sošky do obýváků, hospod, někomu něco do zahrady, nebo sněhuláky, kteří zmizí sami do sebe. Taky lze napodobit přirozenější a přírodnější způsoby seberealizace, jako jsou již zmíněné happeningy nebo instalace, a to vše se dá samozřejmě natočit jako video nebo nafotit a strčit do šuplíku. Není ale nad to, když se parta kulturních živočichů domluví na něčem rozumně bláznivém a do prostoru, ve kterém jsou doma, udělají něco, co tam bude těšit a bavit lidi různých generací a národů a budou si moci říkat, že ta parta nebyli žádní “nýmandi“ a že tu muselo být fajn a že by stálo za to v té zhmotnělé radosti dále pokračovat. A k tomu nám dopomáhej bůh, všichni svatí a taky všichni ostatní bohové a duchové, kteří tu kdy byli.
Je zajímavé, že to, co se nejvíce blíží hmotnému sochařství v okolní přírodě, vytvářejí tvorové maličcí a snad i slepí, tedy termiti nebo korálové. Jak korigují tvar, to je u boha. Koneckonců největší parádu plastického sochařství dělá zcela slepá anorganická příroda svým neemotivním eruptováním, následnými tlaky, tedy z našeho hlediska katastrofami a posléze povětrnostní destrukcí a tedy transformací jedné krásy do krásy jiné. Z hlediska sochařství jde jen o to udělat něco podobně pěkného i tam, kde to není, aby se lidi nenudili. To, co přírodní katastrofy ani živočiši moc neumějí, to je figurální sochařství. Pokud se někde něco takového v přírodě jen trochu podaří, tam lidé zapojí fantazii a kus skály nazvou Koňská hlava, Věž, Divoká Šárka nebo co je napadne, a ostatní, kteří nemají tu fantazii, tam jezdí a snaží se to v tom vidět. A tak ať se to komu líbí nebo ne, je ve výrobě plastik v podobě figur zpodobujících lidi, zvířata nebo jiné věci člověk-sochař nenahraditelný. Možnost, jak obejít nedostatek plastického talentu, je vyrábění, živoucích plastik, tedy dětí formou erotického designu. Zde hraje roli vkus tvořitelů, ale také náhoda, kdo koho potká jako spolupracovníka. Tady si příroda občas dělá, co chce a výsledný produkt může být někdy velmi nebezpečný jak pro okolí, tak pro sebe sama. Není nad klasické figurální sochařství. Antikové, renesancové, 19. stoleťové věděli, proč modelují z hlíny, bronzu, kamene.

Kurt Gebauer 2007