T E X T Y . . .

Bůh v Třeboni. Část o stvoření světa.

Podobné nábožné zvyklosti jsou asi i v živočišné říši. Bůhví, jakého boha vzývají houfy kačen, sedících v kruhu na ledu třeboňského rybníka Svět. Sem tam mnohé žalostně zakvákají, jakoby se společně modlily, nebo jako odezvu některým jednotlivým kvoknutím. Jako v kostele předříkávající chór nebo zbytek kostela. Zato veverka je individualistka, skotačící po stromech opodál. Její modlitba je pohyb nahoru dolů po kmeni, většinou spirálovitý. Do té míry jsou rozkošné i lidské obřady. Když jsou exotické a je to kultura. Jako víra to však může být děsivé, ať je bůh židovský, křesťanský, muslimský, hinduistický nebo komunistický, ateismus je také jen náboženství.
Pokud si nebudeme namlouvat, jak je to obvyklé v křesťansko-židovsko-muslimských i jiných humanistických učeních, že jsme byli stvořeni k obrazu Božímu, k obrazu moudrého, úžasného všemohoucího Boha pro to, abychom pochopili jeho velikost, jak lidsky pošetilý a ješitný by musel být ten Bůh, kdyby mu taková maličkost lichotila, tak se naskýtá daleko rozumnější výklad, a sice, že onomu šílenému nekonečnému bohu to je úplně jedno, co se tu děje, že v tom množství těch rozptýlených chladnoucích a explodujících šutrů v té vesmírné díře se moc neorientuje a toho, co se na jednom z těch šutrů stalo, si doteď nevšiml. Docela si dovedu představit, že je to jakýsi velký amatérský pyrotechnik, který oslavoval své narozeniny, buď sám, nebo možná se svými kámoši, a na závěr o půlnoci odpálili velký ohňostroj a to, co kolem sebe vidíme, jsou pozůstatky toho ohňostroje, některé vychladlé kousky třaskaviny, jiné ještě dohořívající, a velký bůh sám nebo se svými kámoši si šli schrupnout. Noc ještě trvá, bůhví jak bude dlouhá, než se po tom flámu probudí a bude pokračovat v nějaké další činnosti. Je však možné, že se tomu amatérovi ohňostroj vymkl z ruky, udělalo to takový řachanec, že to bůh a i eventuelní jeho kumpány rozmetalo na cimpr campr, možná, že astronomové časem najdou ve vesmíru nějaké zbytky těla velkého boha, všechno je možné. A my tu žijeme už bez boha jen v setrvačně fungujícím bordelu po velkém ohňostroji. V tom případě je víc než žádoucí, abychom nějakého boha stále vytvářeli a probůh ať je to bůh rozumný a dobrotivý, spravedlivý, kulturní a ne podle modelu toho šíleného amatéra, který už možná není mezi námi díky své pošetilosti.
Nabízí se tu možná ještě třetí vysvětlení, že bůh to přežil, probudil se v noci, neb jej bolela hlava, a teď se dívá do temné noci na ten zmatek, co zůstal po mejdanu, pozoruje divadelním kukátkem ty kousky vyhaslé a vyhasínající strusky, co tu ještě poletují po té pyrotechnické show a po chvíli rozmrzelosti nad tím bincem se mu to začne líbit, že se v té černé tmě alespoň něco děje, začne s úžasem sledovat, co za podivné kousky tu zbyly, ty, co ještě svítí, prskají, tak to samozřejmě každý vůl musí ocenit, ale ocenit podivné vrásně, fleky a hrboly, louže, to už ocení pokročilejší estét, zhruba tak ze 60. let minulého století. A tu najednou ten pokročilý estét na té strukturalisticky informelní struktuře při pozornějším sledování zjistí, že se tam šíří jakási zelená plíseň, která zakrývá v některých částech podivuhodnou čistotu té strusky. Coby časem vyvinuvší se perfekcionista se rozhoduje jak ten zelený maglajz opucovat a tu ani se nenadá a někde ta zelená plíseň začne ustupovat a jako správný průzkumník žasne, že ten pozvolně zrychlující se ústup způsobuje jakýsi agresivní penicilín z jakési kultury pěstované podivnými mikroby, to netuší, že si říkají lidé, protože na tu dálku prd slyší a tu jako objevitel penicilínu se plácne do stehen, hluboce si oddychne, že zelená infekce díky těm mikroorganizmům tak rychle ustupuje a elegantní struska ozdobena modrým loužemi zase bude krystalicky čistá.
Pohled na konání člověka a konání lidstva je tak skličující, že by lidstvo dávno vyhynulo, kdyby při rozmnožování nebyl tak velkolepý požitek, který přehluší obavy o budoucnosti potomků. Všelijaká ta tělesná chemie a vývoj se tak postaraly o to, že jsme už dávno nevymřeli.
Avšak co nebylo, může být. A možná si toho ani nikdo nevšimne.

Třeboň 2006, Kurt Gebauer